Bulletin
O životě a stavění
My jsme vždy stavěli. Určitou dobu jsme ovšem bydlili ve stanu. V padesátých letech jsme - každý ze svého směru - šli do Laponska. Na archaickém způsobu života, tak jak je popisován ve starých knihách, jsme se tehdy ještě směli zúčastnit. A my jsme milovali život Nomádů. Potom co jsme se ale spolu setkali a dohodli se na tom, ze kterého návrší můžeme dále dohlédnout, přimkli jsme se k němu pevně a zůstali jsme. Je to dlouhá historie .....
Vzpomínám si na Frankovu chatu, postavenou před mojí dobou. Byla dokonalá. Způsobila zvědavost na člověka, který jí obýval. Na trámových stěnách visely malované obrazy, pušky a kožešiny. Frank byl prý velký lovec. Jednou však - právě když na ní zamířil - zachytil pohled kachny a byl jím zasažen. Když jsem prošla jeho dveřmi, již dávno nestřílel na nic. Ale maloval. Ve zbylém čase pomáhal obyvatelům vesnice s mnoha malými problémy. Jednoho dne chata shořela a Frank přišel o všechno. "My postavíme novou" řekl. Lidé ve vesnici se smířili s tím, že dobrodružství skončilo, že odcestujeme. Ale ten požár nás přiměl zůstat, přemýšlet a vážně s něčím začít. Prodchnuta potřebou po nekonečném prostoru bez hranic přišla jsem až sem. V naději,že má to stejné jako já před očima,táhla jsem s Frankem vzhůru po strmém svahu. Potom jsme spolu hledali podzemní pramen, zřídili studnu a postavili novou a něco prostornější chatu. Dřevo k tomu potřebné jsme museli z údolí vynášet na zvolené návrší. Cesty nebyly. Našli jsme se na konci světa. V tom byla výzva. Na okraji vesnice v tundře získat své území, založit rodinu a pro sebe objevit zlatnické řemeslo a jakoby od počátku je vyvíjet, při pohledu nazpět jsme vděčni, že jsme mohli být průkopníky.
Zpočátku jsme pracovali a spali ve stejné místnosti v které jsme přijímali zákazníky. Přesto,že jsme bez přerušení stavěli, uběhlo 12 let než jsme měli malý, privátní, byt. Bylo důležitější zvětšit výstavní prostor, postavit roubenou dílnu a přístřeší pro spolupracovníky. Vícekrát jsme se rozšiřovali, když tu, k našemu naprostému překvapení, byla ražena cesta tundrou. Od té doby se stala doprava materiálu jednodušší. Ale bylo a je stále ještě velmi obtížné získat pomoc pro realizaci našich staveb. My jsme museli příliš mnoho dělat sami a vynaložit velmi mnoho trpělivosti, když např.trvalo 10 let postavit jednu jedinou místnost. Ale také jsme zažili začít ze stavbou jiné velké místnost o 10 let dříve.
Jednou to byla daleká nomádská říše, která rozpoutala stavební bouří - Afganistán - my jsme tu říši znali. Poznání, že tento magický svět je ničen, to si od nás vyžádalo veškerou sílu na jeho obranu. Bylo to k uzoufaní tváří v tvář tragédií moci vykonat tak málo. "Co vůbec můžeme"ptala jsem se. " Můžeme stavět" řekl Frank. A my jsme stavěli orientální prostory na památku na jednu ztracenou zemi a proměnili svůj smutek v práci na láskyplných dekoracích. Tak byl vytvořen rámec pro naši pomoc uprchlíkům, která se od té doby dařila o něco lépe. Po ústupu sovětů a pádu Berlínské zdi bylo třeba se částečně z tohoto angažmá volnit a zapracovat se v nových poměrech.
Ještě jednou byla odvaha věřit v kulatý svět. Architektura měla naznačit duch tohoto jedinečného období, ve kterém se doufalo, že by mohly rozličné národy pokojně spolu žít. Tehdy uvažoval Frank, jak rozdílné místnosti našeho domu spojit, aby z těch po desetiletí vyrostlých částí udělal jeden celek. Vím ještě jak jsem na začátku šedesátých let koupila náklad stavebního dřeva pro rozšíření nové chaty. Frank byl zdrženlivý. Později mě trápily zábrany - on to byl který převzal iniciativu. Frank viděl ony velké linie,- najednou stál zde s výkresem v ruce. Dokončování, přesné vypracování interiéru to byla moje práce. Frankova velká snaha se mohla zmenšovat, natož moje se zvyšovala ve vášeň. Jak jsme přicházeli na jednotlivosti, to již sotva víme. Občas měl Frank polovinu nějaké vize, já tu druhou. Některý den jsme se probouzeli každý se stejnou idejí. Jeden z naších prvních rozhovorů se již týkal stavění. Jako dramatická osmnáctiletá, která hloubala o zdánlivě se navzájem vylučujících protikladech mezi přírodou a kulturou ptala jsem se, na který z obou je třeba vsadit. "Možná že není třeba volit" řekl Frank a bájil o domě plném umění a knih, přičemž ale jedna stěna by byla ze skla, aby tak bylo možno se stále dívat ke svým zvířatům, v chlévě pod stejnou střechou.... Chtělo to trpělivost, ale po dvaceti letech jsme to měli tak postavené. Klavír jsme postavili na druhou stranu od stěny chléva. Od té doby se zde pořádal mnohý krásný koncert.
Náš dům měl vždy vyjádřit co nás zaujalo, prosté poznatky, komplikované myšlenky. Staré a nové slučovat, laponské pokládat vedle nordického, západní vedle východního naše snažení bylo vždy spojovat protiklady v co nejvíce možné harmonii. Podstatné na vnějšku je souhra klenutých střech. Uprostřed šedesátých let jsme během sesuvu půdy ztratili mnoho z našeho návrší, takže jsme svůj plán na rozšíření museli úplně změnit. Přitom zůstával Frank vždy znovu stát před sněhovou závějí,která ležela v plné šířce mezi mezi domem a jedním z vedlejších domů. Bylo možné tento tvar prostorově uspořádat a přitom oba domy spojit? Frank našel technické řešení, odvážil se konstrukce a vyhrál. A již věděl jak má vypadat další rozšíření.
Frank a já jsme rozdílní. Také on se se řídí podle organických, přirozených forem. Přírodu jako přímo inspirující sílu ale odmítá. Tehdy to záviselo na čase zapálit se nad větrem hnanými konturami ve sněhu, nad konutrami, které zima má ode dávna v pohotovosti. Dřívější architektura létající formy nepojala a proto je nepoužila. Ne, nemělo by se myslet ani na stany, ani na čluny nebo na jejich plachty, i když život ve stanu nikdy nezapomněl a nezná nic svobodnějšího než je jízda ve člunu na otevřeném moři. On chtěl stavět střechy a stropy, jinak nic. Osvobozující střechy a stropy, to ano. Někdy si nejsme jistí. Udělali jsme to správně? Možná,že jsme měli mnohem více malovat, psát. Ach udělat tak mnoho jiného, krásného, dobrého? A přece, co mohlo být smysluplnější než vystavět dům? Byli jsme velmi mladí, když jsme se rozhodli usadit se v pustině. Tak pusté již to není. Ale za námi nebydlí nikdo jiný. Tam jsou nízké křoviny, malé břízky v močálu, jezera a písčité stepi. Zde bych mohla putovat týdny, aniž bych spatřila nějakého člověka. Nyní v září bychom nechtěli být nikde jinde než zde. Několik kroků od našeho domu jsem dnes narazila na hejno osmi sněžných kurů. Jsou-li barvy nejkrásnější, mluví se o lovu. Ale Frank zůstane doma a mluví se svými slepicemi v chlévě. Ostatně je třeba ještě všelicos vystavět než napadne sníh, a já musím trhat borůvky, brusinky atd.
Okřídlení nomádi
Chci-li popsat krásu, jako první se ke mně vznáší vznešené zjevení velkých tažných ptáků, a je to jako bych ve svém nitru slyšela něco jako dozvuky jejich volání. Pokaždé jsou zcela nečekaně nade mnou. Než zachytím jejich přítomnost,letí již pod vzdáleným nebem. Těchto několik vteřin je jako zasvěcení do nám lidem věčně neprozkoumatelných mystérií. Všechno co jsem právě držela, věci a myšlenky, musela jsem jednoduše nechat padnout. Protože mi bylo,jako bych viděla zázrak. Potom je prázdnota, jako by ptáci vzali něco sebou. Ve snaze o náhradu se pokouším o ztvárnění tvarů. Někdy se mi to podaří. Být tvůrčí, není to jako vyplnit opuštěné nebe? Nebo se to má, jako s určitými neobývanými pokoji? Tu se otevřou dveře a hemží se to ze všech koutů. Jsou to ty do tajemství zapředené ideje, které na to čekaly až někdo zaklepá. Přestavme si krajinu tundry, obrovskou, arktickou planinu. Sníh ji přikryl, ale ještě nikdo nevyšlápl stopu. Příroda k tomu přímo vybízí a někdo přichází....
Být tvůrčí je jako výbuch vzdoru, tlumit vědomí bezvýznamnosti jednotlivce. Je to pokus udělat touhu po poznatcích názornou. Někdy je to poznatek sám, jindy jednoduchá hra, a je to zase jinak a tak mnoho dalšího. Jak ale nějakou ideu uskutečnit? Na první pohled může se zdát činnost zlatníka jako nahromadění malicherností. Toto řezání, opilovávání, opětovné naletování, osmirkování jaké puntičkářství! Prázdný prostor, velké planiny, začarovávající volání okřídlených nomádů, kde se schovalo to co otevřelo tvořivost? Co mě nechalo skočit přes propast, aby mě nechalo sedět v počestném řemesle? Občas si připadám oklamána. Nebo mě trápí pochybnosti. Jakou má hodnotu ta tvořivost? Neskrývá snad stále zárodek zmaru? K čemu odkrývat tajemství, proč vyšlapávat stopu do neporušeného sněhu? Podívej se na ptáky kteří nic neutvářejí, oni také nic neznetvoří. Jindy mě přemůže opovržení k mé práci: "Co tedy vlastně dělám? Tretky pro marnivé dámy"? Útěchou je, že mnohé má samo dostatečný tvar nezávisle na užívání a hmotnosti, tvar který by mohl být jak ze železa, tak ze stříbra, sochařské dílo, jako je šperk. Že ale potom s tím bojuji jako o život, jen proto, aby nuance harmonovala s představou, jaká směšná přísnost! A přesto pracuji dále, z pocitu povinnosti a z umíněnosti a pokaždé se vytrácí odpor až zcela zmizí. Vždy to jsou záhady mikrokosmu, které mě přitahují a snaží se mě vysát, až zachytím něco jako konec vlákna a načež se na to cizí s celou svojí duší vrhám. Okamžitě je to ona, která přebírá vedení, jako kdyby vedla magický slavnostní pochod. Ona určuje rytmus, formaci a dříve než uběhne několik dnů jsem o Novém přesvědčena, že není nic důležitějšího než je utváření něčeho krásného.
Nejsem technik.Jako "staromódní" člověk stojím bezmocně před přístroji s knoflíky, ještě že se mi chce se spřátelit s kružítkem a s pravítkem. Také nepatřím k těm, kteří musí všechno bezpodmínečně dělat rukama. Přece jen jsem vždy překvapena, když mohu estetické problémy vyřešit svýma rukama. Já pracuji očima. Ano ,já miluji krásno. Především jsem zásadně zaměřena na to, v kterékoliv oblasti, z ničeho udělat něco. Všude něco objevuji, nalézám, schovávám, sbírám to, co jiní přehlížejí, ba jímž opovrhují a co by zahodili. V drobounkých zbytcích, rozlomených, napůl zchátralých věcech se mi může otevřít svět možností. Když mě přemůže zápal, stávám se dítětem, nevšimnu si, že se řežu do prstu, připaluji si vlasy. A jestli nyní dítě nebo kouzelnice, ne nadšený sluha kouzelnice, ten který žongluje s leptajícími kyselinami, sírou, plynem a ohněm, jsem plna tepla a raněna vděčnosti, protože vím: "Já sloužím krásnu". Než jsem hotova a vystřízlivěna probuzena, abych nechala nový šperk projít rukama mých přívětivých spolupracovníků. Nyní musí být model rozmnožen, tak, aby co nejvíce odpovídal originálu. Laponská tundra. Je-li v obětí léta, dýchá země pod fosforově zelenou sítí s vyšívaným vzorem malých rostlinek. Houby, mechy a lišejníky, tyto bujné klíčky drobných rostlin chtít nalézt v mých špercích, jsou to ideální představy mě nakloněných? Nebo může dlouhý život v mimořádné krajině vyvinout styl? Možnost vroucího prožitku přírody, my chápeme, že to naplňuje duši. Právě tak chápeme,že duše v nadbytku ze sebe dává. Co,ale přistupuje k tomu a způsobí, že vznikají na papír napsané básně, že pomocí nástrojů se zhotovují tvary? To se neví. Je velmi smutné, že se sotva dostanu k tomu dělat šperky, když tak v zimě a také tehdy jen vzácně. Stále je třeba dělat něco jiného, abychom udrželi to, co jsme vybudovali.
Někdy uběhl více než rok a mé ruce si odvykli od nástrojů. Jen se jich dotknout stojí skoro přemáhání a všechny pochybnosti nacházejí výmluvy začátek odkládat. Konečně sklidím velký stůl, vykrámuji to co jsem nashromáždila a vysypu to na jeho čistou plochou. To pomůže pro získání přehledu. A již se uvádí do činnosti tajemný mechanismus. "No podívej se - to není špatné" mohu se slyšet mumlat."Ten napůl roztavený kousek tady, a ten tam, že jej ještě mám"! A já dumám nad všemi těmi kovovými pozoruhodnostmi. Je to jak v letní tundře, jsem-li zahloubána do "lesa" z milionů jednotlivých stromečků z kterých sestává sobí mech. Konečně jdu ke svému pracovnímu stolu. A tam zůstávám, ve dne i v noci. Miluji svojí práci! Nyní na mě doráží nápady. Je to jako bych byla ovíjena šustivými girlandami, stejně jako od polární záře, když v zimní noci brodím se sněhem. Řežu, piluji, osmirkovávám jako omámena kvetoucími pokojovými rostlinami kolem mne.Nyní zažívám praktickou práci jako něco lahodného, něco z čeho to září, voní, ano jako z bílých hyacintů v tmavém čase bez slunce. Venku může bouřit a mráz může bouchat silnými ranami do naších stěn. "To je zima" říkáme a usmíváme se. Co se dá dělat? Jsme na to přizpůsobeni, že zůstane nejméně osm měsíců. Ale my všichni zde na severu, lidé i zvířata, toužíme po létu. Jsme bez sebe když přichází. A když odchází, je nám jako kdybychom ho měli dlouho, protože jsme každou hodinu jeho přítomnosti milovali. Potom se tundra barví, plane, hoří a my víme: "Nyní je nejkrásnější..." Potom nastává ticho.
Podzim, pozdní podzim a obnovená nevinnost,odevzdaná neposkvrněnost se chvěje kolem každé obnažené větve. Toto nahé bytí v důvěře na to co může nastat... Já nevím proč mě tato roční doba tolik dojímá. Zbožně sleduji nejmenší změny a toulám se opatrně mlčenlivou pustinou. Je tak jemná, sotva si troufáme přistoupit blíže. Vychází chvění z řídkých rezavě hnědých březových křovin. Rašeliniště se bledě lesknou okolo ostýchavých šedivých vod. V otevřené rovině je ještě slabé okrově žluté světlo zapomenutých pastvin, okolo vzdálených výšin nádech fialové... Stoje na návrší, je mi jako bych viděla nakonec všech věcí, přestože stojím jen na začátku sibiřské nekonečnosti. A říkám si: " Zde bydlím ", přitom se na mě spouští vděčný pocit bezpečí. Tu najednou - neobyčejné volání. Za holými stromy se vznáší mohutnými údery křídel nádherní ptáci vzhůru, vysoko, vysoko do vzduchu pryč od všeho co váže k zemi. Tu mnou prochází labutibílé světlo, které mi vyráží dech. "Ano" myslím a nalézám sebe opět na svých kolenech, "Právě teď jsem viděla zázrak".
Tundro - k Tvému poznání je potřeba mnoho kroků v samotě. Tundro - Ty také od nás žádáš pokoru, která je jen v nitru zvířete. Vzácně se podaří člověku přiblížit se Tvé úplnosti a Ty ho tím vyznamenáváš, že je vítán.
O špercích Laponců (Samů) vzniklých v naší době
Přenesme se zpět do padesátých let. Když jsme přišli do Kautokeino, velmi cizí a zcela "jiní", říkali si obyvatelé vesnice zda bychom jim nemohli být nápomocni technickými novinkami nebo dokonce jim nemohli opravit jejích staré stříbro. O šperky zde byl zájem po staletí, neuměli je ale vyrábět. Jestli to byly měděné konvice, železné kotle nebo ozdoby - pouze výměnným obchodem byly získány věci z kovu. Po čase, když vznikaly vesnice, usadilo se tam i několik obchodníků. Mimo jiného obstarali šperky na kroje z jižního Norska, aby předložili skromný, i když velmi náhodný výběr se kterým se zákazníci spokojili. Vyslovit přání a představy by pomohlo velmi málo. Jako dříve neexistoval žádný přímý kontakt s řemeslníky. Stát se prvními řemeslníky mezi Laponci byl náš podivuhodný osud. Teprve když vznikla naše dílna, bylo možno do jisté míry hovořit o "laponském stříbře", protože nyní byly vyráběny šperky pod laponským vlivem. Zlatník byl mezi nimi, kdo uměl kreslit mohl mu dokonce předložit nákresy. Od samého počátku jsme poznali svoji úlohu podpořit hledání tohoto národa po identitě. Naslouchat, brát vážně, naučit se, co Laponci z vrozeného hlediska prožívali jako krásné to již mohlo být přínosem. Přitom jsme museli opustit naše osobní cítění, jakož i naše vychováním vštípené a časem hluboko vryté cítění, úplně ze zřetele. Museli jsme se umět naladit na specifickou úroveň arktické menšiny, až se v nás stabilizovalo pravé soucítění. Potom dělalo upřímnou radost vyrábět šperky pro Laponce. Od roku 1959 se věnujeme každou zimu (doba všech slavností) této neobyčejné práci.
Tímto způsobem nám bylo v laponské společnosti určeno přirozené místo. Co kromě toho děláme, abychom si zařídili život v tundře, zůstane velké většině lidí hádankou. Teprve naši zde narození potomci mají šanci zažít něco jako příslušnost, ačkoliv také oni stejně nebudou patřit k národnímu kmenu Laponců. Zatím co toto píši, je mezi lidmi ve vesnici sotva cítit zájem naučit se toto řemeslo. Ostatně se snížilo používání tradičních oděvů. Jakmile ale se do toho vklouzne, zdá se že u každého okamžitě vytryskne něco pravého, co je vlastní jeho kultuře. Vůle k nádheře, která nezná hranic. Ještě v devadesátých letech by mohly, bez přičinění vnějšího světa, vzniknout netušené šperkařské ideje. Vývoj "laponského stříbra" může pokračovat tak dlouho, jak dlouho bude laponský oděv uznáván jako samozřejmé ošacení. Jakmile klesne k národnímu, jenom o svátcích nošenému lidovému kroji, je pravé nadšení opatřovat si pro něj šperky pryč. Tím je také náš původní úkol mezi Laponci skončen. Můžeme, ale s díky myslet zpět na to, že jsme jeden národ inspirovali probudit k rozkvětu něco, co dlouho v něm dřímalo - jeho vlastní cit pro estetiku v oblasti šperku.
Věda se může těšit tím, že nalezne obsáhlý pramenný materiál. S údivem bude registrovat co všechno se ještě na konci 20. století na přání Laponců zhotovilo.Bude možné s tohoto lecos odvozovat pro osvětlení stavu duše tohoto národa. Obyčejného cestovatele může toto vše málo zajímat. Měl by ale vědět, že existují v laponském způsobu života jevy o kterých je málo známo. Obraťme se ale nyní k modelům, které jsou snáze srozumitelné.
O "Laponském šperku" staré doby a dalekém původu
Kdybychom nebyli přišli, abychom v přechodovém období mezi ještě nedotčeným, nomádským stěhovavým životem a začínajícím věkem nafty začali, nebylo by bývalo již nikdy přirozené vyvinout lidový šperk specielně pro Laponce. Ještě se nosilo takřka výhradně tradiční oblečení. Naproti tomu nebylo možno u obyvatelstva nalézt mnoho šperkařské tradice. Počet starších, částečně rozlomených, přes staletí děděných "drahocenností" zdál se ve své prostotě příliš bezvýznamný, něž aby vzbudil vědeckou zvědavost.
My jsme ale viděli raně laponská témata jako fascinující části arktické kultury cirkumpolární rodiny národů. Mezi jiným jsme narazili na následující. Ještě nevyřešená otázka magických představ těchto národů vůči kovům. Okolnosti obtížného opatřování, nezpůsobilost k opracování - možná že přispělo k tomu nechat kovy jako takové vyniknout v tajuplném světle. A také stáří jednotlivých předmětů- cesty rozličnými kulturami. My jsme v tom viděli úkol, zorat toto ladem ležící pole. Ještě se zdálo, že jsme jediní, kdo zkoumají šperky Laponců tak, jak jsme byli dlouho i jediní zhotovující takové šperky znovu. Abychom to mohli uskutečnit, museli jsme experimentovat s nám cizím řemeslem. Občas to nebylo jednoduché. Zásadně jsme ale byli prodchnuti naivní jistotou, že naše úsilí má smysl. Pro v hrubých rysech popisující historií původu starých šperků mi bohužel zbývá jen několik málo stránek.
Nehledě na několik jiných norských území, včetně přínosů různých zemí ve střídajících se etapách, pochází nejvíce z v laponském držení nalezených šperků z Bergenu. Obchodní monopol tohoto města v celém severním Norsku ovlivnil i poměry švédských a finských Laponců po dlouhou dobu. V celém Laponsku byly šperky zprostředkovány přes trhy. Mnoho z toho co bylo v různých dobách oblíbené jsme pokládali za hodno zachování, popřípadě opět ze zapomnění vynést, buď jako čisté kopie, jako citlivé úpravy nebo také jako prameny inspirace pro naše vlastní variace, které jsme s ohledem na stylovou příslušnost jednotlivých prototypů navrhli. Než se budeme věnovat podrobnější prohlídce původních typů šperků, spěchám zodpovědět nevyhnutelnou otázku čtenáře: "Proč nevyráběli Laponci své šperky sami?" Protože jim jejich způsob života v tom bránil. Kultura lovce a později nomáda je vždy nutila k tomu, aby byli stále na cestě. Jak by byli mohli transportovat těžké kovadliny a podobná zařízení z jednoho místa stanového tábora na druhé? Jen ne zatěžovat karavanu, to bylo základní pravidlo všech nomádů, bylo třeba je mít o to více na zřeteli byla-li příroda v prostoru v kterém se pohybovali problematická. Představme si extrémní poměry v pouštích a tundrách. Od počátku ohraničují tvořivost jejich obyvatel, takže se mezi putujícími kmeny vyvinulo poměrně málo materielní kultury. Na základě různých vnějších podmínek dosahuje kulturní tvorba jednotlivých nomádních národů rozdílnou úroveň. Naproti tomu netrápily usedlého sedláka, nikde na světě, žádné překážky v dopravě. Nic než čas ohraničuje jeho potřebu experimentovat s užitečným a krásným. Konečně objevil kovy, postupně vyvíjel techniky jejich zpracování.Turisti,kteří se v Africe nebo Asií setkaji se stříbrem ověšenými nomády, věří vždy, že své šperky také sami vyrábí. Jako v případě Laponců jsou za tím ale většinou ti, kteří se vzdali kočovného života. Zdejší původní obyvatelé jsou bohužel nuceni se pomalu vzdát kočovného života. Současně již sklouzli, takřka bez přechodu do věku počítače. Bohu díky nemohl tento vnější rámec poškodit mnohé z pravěku předávané představy.
Mysleme daleko zpět. Po staletí byl šperk jediný luxus kočujícího člověka, který také měl přednost, že málo vážil. Zkrášloval a signalisoval hodnost majitele. To nejhodnotnější ale byla jeho nezničitelnost. Zaměřen na nestálý způsob života musel lovec i nomád přesto toužit po něčem co se stává věčným. Nepomíjejícnost kovů nechala doufat v magické síly,které dokázaly bojovat s nemocemi nebo také "s podsvětím". Něco kovového obětovat svým bohům,co by bylo přirozenějšího? Tak je založena část zde zobrazených šperků na nálezech z laponských obětních míst, jako například hluboko v mystickém dávnověku zakotvené TVARY PTÁKU popřípadě PLOVACÍ NOŽIČKY PTÁKU. Oni přišli z oblasti balticko-západoruské v 9.-11.století.K tomu také patří starobylý kříž, o jehož křesťanském významu se zde jistě níc nevědělo, když bylo obětováno bohům. Jinou kategorií jejíž stáří a původ je nejistý,jsou tvary zvířat a "SLUNEČNÍ KOLA". Také tyto mají pocházet z Ruska. My jsme ještě mohli od Laponců získat originály, které upevňovali k opasku, aby v otvorech přivazovali nůž, nůžky,"JEHELNÍČKY" a pod. Dříve se nosily nástroje stále na těle, než došlo k usazení a než se dostaly do majetku skříně a zásuvky. Z opaskových kroužků udělat šperky bez praktické funkce a tak je zachránit a přetáhnout do naší doby se stalo naším úkolem. Také vícedílnou, křesťansky charakterizovanou jehlici (z Ruska nebo Finska) nosili Laponci na opascích. Nápadně časté mezi pozdně středověkými šperky jsou takové, které se skládají ze SVATÝCH PÍSMEN popřípadě jsou takovými ozdobeny.Většinou se přitom jedná o gotické A pro AVE MARIA nebo korunované M, symbol Svaté pany jako královny nebes. Oboje bylo v době reformace v oblastech původu v jižním Norsku raději zapomenuto. U Laponců naproti tomu se udržely jako dobře střežené dědictví, nikdo jim nevysvětlil jejich katolický smyslový obsah. KOULE byly ve středověku jižního Norska uctívány jako amulety proti zým nemocem. V Laponsku se věřilo, že mohou ochraňovat malé děti před "záměnou" s "duchy podsvětí". U určitých laponských krojů byly součástmi ozdobného límce, který byl především osazen nesčíselnými ozdobnými háčky. Dnes se jedna taková koule nosí na stříbrném řetízku na špičce stříbrem vykládaného opasku. – CHRASTÍCÍ "LISTÍ" koulí, prstenů, šperků a nářadí je rovněž středověká idea, kterou jsou Laponci stále stejně nadšení. Nejpřirozenější pro zlatníka bylo proto kulatá očka vykovat na plocho. Pracnější byly např. kosoúhlé tvary se vzory, jako"Kristův kříž". Jak známo uvolnila se křesťanská vážnost během renesance a následujícího baroka.Tehdy vznikly "ANDĚLSKÉ HLAVIČKY" a ozdobné háčky s ĎÁBELSKÝMI OBLIČEJI. Ze starého zvyku se používaly i na jihu Skandinavie písmenové závěsy. Jejich smysl zlatníkům unikl, proto korunované M znetvořili k nepoznání. Písmena křesťanské magie se zavěšovala dokonce na POHÁRY a PÁLENKOVÉ MISKY, což se podařilo o to lépe, čím nevědoměji bylo spojováno svaté se světským.
Původně se v Laponsku nenosily brože. K nejranějším používaným typům patří vzorky z různých dalekých oblastí. Teprve v posledních generacích si zde zvykali na FILIGRANOVÝ ŠPERK. Ještě pár slov o naších LŽÍCÍCH. Mimo jedné pozoruhodné jsou všechny vypracovány ve stylu renesance. Protože níc nejedli, co by museli nabírat lžící, lovci a nomádi nejdříve žádné lžíce nezhotovovali.S vyvíjejícím se obchodem od 16.století následovaly na jihu Skandinavie zhotovené stříbrné lžíce, které si zámožní Laponci ukládali.Až je začali používat, pokoušeli se je méně zámožní přenést na kosti a rohy. Kroucené rukojeti se musely stát plochými. Pouze obzvláště zručnému řezbáři se podařila napodobenina. Plasticky vypracované hlavice lžic nemohly být při nejlepší vůli kopírovány a tak byly" rozvinuty" přes celou plochu. Tímto způsobem vznikl úplně specielní typ lžíce, který si jistí norští a švédští stříbrotepci pokoušeli již v minulém století přenést na kov. Byly prodávány jako "Laponské lžíce", aniž by ovšem odráželi jejich půvab. K vytváření něčeho nového co má odpovídat minulé době, popříp.náleží myšlenkovému světu a materiálu jiného národa je zapotřebí láska, vkus a kulturně-historické porozumění. Může být nepoctivé hrát si s cizím tvarem. Stejně tak nesprávné je otrocké kopírování,bez spolupráce duše.Může ale být velmi důležité držet se přesně originálu. Jednou nás navštívil muž, který nalezl lžíci v zemi. Byl to starobylý exemplář a nikdy v žádném jiném materiálu "vymýšlen" než z kosti. Nejisti zda je to laponského nebo jiného původu, jsme věděli šťastni, že držíme v ruce malé umělecké dílo. Požádáni o přenesení této lžíce na stříbro drželi jsme se přesně předlohy. Tváři v tvář dokonalému bylo by bývalo bezohledné dovolit si sebemenší změnu.
Říjen - na vysočině je bílo. Údolí ale leží místy bez sněhu, ještě jeden den. Slunce má zase převahu a každé jezero září v třpytivé spokojenosti. Avšak od močálovitých břehů roste led chřupavě se prožírající do otevřeného modrého středu. Je to zvláštní pocit putovat po škraloupovitě zmrzlém mechu, který pod mým krokem povoluje a mírně se hroutí. Houby a bobule, sklízela jsem je a procházím se kolem jen abych poděkovala a chránila tundru než přijde zima a převezme stráž. Najednou – přímo přede mnou - fičí vzduchem sněžní kurové. Počítám, zatím co takřka neslyšitelně kloužou nad křovisky, aby v malé vzdálenosti opět dosedli. Je jich sedm. Jsou to stejní ptáci jako v září? Tu něco vrávorá z křoviska - Sněžní kur otec. Ještě jednou přivedl svoji rodinu do bezpečí. Lov je u konce a nikdo je neobjevil. Jaký triumf! Vysype přede mnou svůj hlučný smích.Smála jsem se sebou.
Nyní může nastat zima.