Žebrákovský vodník
U Žebrákovského mlýna v Posázaví žije vodník od nepaměti. Mlynáři s ním zpravidla dobře vycházeli a on jim proto neškodil. Neměl však rád, když se na něho zapomínalo, zejména při opravách náhonu a rybníčků. Patří mezi vodníky technicky nadané, když v roce 1941 šikovný mlynář místo vodního kola instaloval turbínu stal se vodník jejím stálým opatrovatelem. Byl rád, když jeho milovaná voda mohla ještě lépe dokázat svojí sílu. S kolektivizátory, samozvaně provozující mlýn v padesátých letech 20. století, kteří turbínu odpojili a mleli neefektivně na elektřinu ze sítě, se vodník raději nestýkal. Tito výtečníci zabavený mlýn jen využívali, ale neudržovali ho, a tak se zde v šedesátých letech s mletím definitivně přestalo. Vodník neuměl v těch zdivočelých dobách mlynářovic rodině pomoci. Jeho jedinou tehdejší radostí byl houf mlynářových vnoučat, která přes všechna příkoří těch dob zdárně rostla a na mlýn se ze všech koutů země, kam je osud zavál, ráda vracela. Náhon a rybníčky, když se s vodou tak dlouho nepracovalo, postupně zarůstaly, a tak se na vodníka se časem zapomnělo.
Na přelomu 20. a 21. století koupil Žebrákovský mlýn nový majitel od Prahy. Celý ho opravil. Opravil také prastarý náhon a mlýnské rybníčky. Vodník se velice divil, když se zde po letech objevili dělníci z okolí a začali opravovat jeho království. Protože šlo o opravu a ne rušení náhonu a rybníčků nedal o sobě vědět. Jen ho trochu mrzelo, že se s ním nový majitel neporadil.
V dubnu roku 2001 byli dělníci s opravou náhonu a rybníčků hotovi a začali vodu napouštět. Na hrázi a u náhonu rozléval nový majitel šikovným dělníkům pálenku, jejich polír toto napouštění natáčel na videokameru. Na vodníka schovaného v potoční tůni si však nevzpomněli. Večer po práci se dělníci vrátili domů ke svým skřítkům a nový majitel na mlýně zůstal sám. Po namáhavém dni ulehl k zaslouženému spánku. Ve tři hodiny v noci ho probudil štěkot věrného psa. Nový majitel mlýna seběhl po schodech do přízemí, kde ho čekalo nemilé překvapení. Celá bývalá mlýnice a bývalé chlévy byly zatopeny vodou. Nešťastný pes, který spal pod schody měl pelech také celý zatopený.
Nový majitel mlýnu začal ihned vodu vyhánět ze mlýna na dvůr a do odpadového kanálku u kotelny, provrtal při tom několik prahů. Vody však stále neubývalo. Při pátrání po příčině objevil, jak voda vytéká z větracích průduchů ve zdi staré mlýnice, které měly původně bránit provlhnutí zdiva. Ihned si uvědomil, že tato potopa souvisí s napouštěním náhonu. Vodu v náhonu však nejde jen tak vypnout jako kohoutek vodovodu. Musel se proto v dešti vypravit k náhonu, vytrhat prkénka ze stavidla a daleko před mlýnem překopal hráz náhonu aby vodu odvedl do potoka. Při této namáhavé práci v dešti si ani nestačil všimnout Žebrákovského vodníka, kterak sedí na hrázi náhonu. Ani to však nezastavilo přítok vody do mlýna. Nešťastný nový majitel chytal vodu pod větracími otvory do pekáčů a z nich ji vyléval na dvůr, mezitím se snažil vysoušet zbylé kaluže v bývalé mlýnici a bývalých chlévech. Takto v plné práci ho ráno našli dělníci, kteří přišli jako každé ráno na stavbu. Ihned začali vykopávat drenážní kanálky okolo náhonu a snížili v něm také trochu hladinu, to trvalo celý den, při tom si vzpomněli na místního vodníka. Teprve potom přestala voda vtékat do mlýna. Od té chvíle se Žebrákovský vodník opět vrátil do povědomí lidí, jeho vyřezanou podobu má na připomenutí této události nový majitel mlýna vystavenou na čestném místě v mlýnské kuchyni.
Michal Streubel
(článek byl uveřejněn ve Světelském zpravodaji 7-8 2001 a časopise Cesty Vysočiny 29/2001, verze před gramatickou korekturou)