Na čtyři nejvyšší vrcholy kontinentální Skandinávie
Každý člověk má mnoho přání a snů. V minulém roce se mi podařilo realisovat jedno menší přání z mnoha větších a sportovně hodnotnějších, na jejichž splnění z nejrůznějších důvodů nedošlo a již zejména s ohledem na můj věk nedojde. Chci tímto článkem upozornit, že cílem našich cest nemusí být jen oblast nejvyšších hor a dalších nej.. Radost může udělat i jiný skromný, vhodně zvolený námět, který realisujeme v pokud možno nejčistší, hodnotné přírodě, mimo známější turistická centra.
V době před r. 1990 nemohl u mě žádný ucelený záměr o poznávání evropského severu vzniknout. Šlo o to vůbec jednou za život vyjet např. na Sever. Trvalo tehdy několik let, než se podařilo připravit a probojovat v té době zcela ojedinělou akci.V zimě roku 1985 se konečně podařilo realizovat můj záměr projet na běžkách část švédské délkové cesty "Kungsleden" za polárním kruhem na trase Saltoloukta - Abisko (cca 250km). Trasa vedla nedaleko nejvyšší hory Švédska Kebnekaise (2 112 m) a orientačně náročný výstup na tuto horu, který musel být proveden s mačkami a cepíny, se plně zdařil, stejně jako celá akce 13 lyžařských turistů, která musela být formálně organisována přes tehdejší cestovní kancelář Sport-turist. Kebnekeise leží těsně pod 68° s.š. asi 150 km nad sev. polárním kruhem.
Tím pro mě do roku 1995 skončila jakákoliv aktivita na Severu. V uvedeném roce jsem se s mým synem pokoušel o mezi tím našimi turisty již velmi často navštěvovanou norskou nejvyšší horu Galdhöpiggen (2 469 m). Pro výstup jsem zvolil trasu od horského střediska Spiterstulen, která se mi více líbí než trasa od chaty Juvvasshytta. Z takřka třítýdeního pobytu celé naší rodiny v Norsku nám vyšel výstup na jediný den, kdy se počasí k nám obrátilo zády, kdy jsme se ve vychřici a v dešti pod vrcholovým kuželem pokrytým vodním ledem, při viditelnosti do 5 m, museli obrátit a opatrně vracet. To rozhodnutí k návratu jsem učinil velmi nerad, ale když ani dva mladší Švýcaři, kteří nás pod vrcholovým kuželem při výstupových pokusech došli, neměli chuť se navázat na naše lano a pokračovat s námi, smířil jsme se.
Ovšem již tehdy dozrál můj záměr navštívit všechny čtyři nejvyšší vrcholy kontinentální Skandinávie a proto jsem se vypravil v roce 1996 znovu na Sever. Tentokrát jsme měl mladého kolegu - přítele mého syna. Nejdříve jsme vystoupili na horu Storsylen v pohoří Sylarna (1 762 m) s malým ledovcem na hranici Švédska s Norskem. k níž jsme pochodovali tundrou se stanem 2 dny. Potom jsme autem zamířili k jihu opět do norského pohoří Jotunheimen do horského střediska Spiterstulen a tentokrát jsme vychutnali výstup na Gladhöpiggen za krásného počasí. Díky mačkám jsme mohli na vrchol vystoupat přímo bez obcházení po skalních výstupcích. Nikde jsme nenarazili na vodní led. Na vrcholu jsme strávili skoro 2 hodiny. Příliš nám nevadil ani značný příliv švédských turistů od střediska Juvvasshytta, často v krátkých kalhotách bez maček. Byl to jediný z mnou navštívených asi patnácti severských vrcholů na kterém jsem v době výstupu nebyl sám nebo jen se svými příteli.
Sami jsme byli i na nejvyšší hoře Dánska - Yding Skovhöj (173 m). Leží cca 15 km jižně od městečka Skanderborg, kolem kterého prochází E 45, takže to byla nepatrná odbočka z cesty k domovu. Zde jde trochu o žert, ale přesto mě i tento zalesněný vrch, přes který vede několik desítek metrů od vrcholku silnička, potěšil. Na úpravném parkovišti je rozhledové mapa k západu a jihu, spolu s dalšími tabulemi s údaji o historických nálezech v mohyle přímo na vrcholu. Nedaleko od nás všude ohrazené pastviny s množstvím krav. Po silnici právě projížděli obilní kombajny, přejížděli přitom jednotlivé mety s legračními nápisy označující vzdálenosti na nejvyšší bod silnice, který je nápadně označen. I zde jsme měli daleký rozhled, ale místo po divoké liduprázdné horské krajině, po krajině lidským snažením zcela upravené do všech podrobností.
Po roční přestávce, která byla způsobena absencí vhodného kolegy, který by chtěl absolvovat dlouhou cestu, která nevede po nejvyhlášenějších turistických atrakcích, jsem mohl vyjet s dobrým kolegou, který nebyl turistou anebo horolezec, který ale měl přesto o trasu živý zájem a byl bývalí závodní cyklista a hokejista. Vyjeli jsme v druhé polovici srpna 1998. Záměrně opět v srpnu, který se mi doposud vždy osvědčil jak počasím, tak absencí většího množství komárů. Cílem pochopitelně nebyl jen zbývající nejvyšší vrchol Finska, ale mnoho dalších zajímavých míst na samém severu Evropy.
K hoře Halti-Haldi (1 328 m), která leží nad 69° s.š. (cca 320 km na sever od polárního kruhu) jsem odbočil až naší cesty zpět na jih k Lynginským Alpám a do Tromsö. Přijeli jsme k hoře od severu údolím Kajfjordsddalen a podél řeky jsme pak orientačně snadno dostali k jezeru Guolasjavrre ve výšce 767 m. Od něho za jasného počasí bylo možné po cca 8 km vystoupat přes severní, zvětralé sklaní terasy, které byly místy se sněhem, po masivu Haltia nejdříve na Norský vrchol s n.m. výškou 1 365 m s názvem Raisduoddarhaldde a potom bludištěm skal přes nevýrazné ploché sedlo na skalní vrcholek na kterém je naskládaná kamenná mohyla tvořící vrcholek Halti. V této asi 2,5 m vysoké mohylce je zasazena trubka se smaltovanou barevnou tabulkou s finským státním znakem. Vrcholovou knihu někdo nezodpovědný zasunul místo do plechového pouzdra pouze mezi kameny mohylky, což zavinilo její poškození. Na vlastní výstup jsem byl vybaven mapu s měřítkem 1:50, která by ale byla za mlhavého počasí byla málo platná. Terén je ve vrcholové části velmi nevýrazný. Kruhový rozhled v naprostém velebném tichu byl velkolepý. Všechny hory v severním, východním i západním směru mají na sobě menší nebo větší firnoviska a krásně zářící ledovce Lynginských Alp. Směrem k jihu terén pozvolna klesá. Směrem na jihozápad má Finsko ještě několik hor na 1 100 a 1 000 m např. známou horu Saana u horského střediska Kilpisärvi. Od tohoto střediska vede také 2,5denní trasa tundrou pod Halti z jihu. I když tato cesta by jistě měla také své kouzlo, námi zvolená cesta podle vodního toku nás ale dovedla jistě a rychleji nahoru.
Nechť tedy toto povídání o čtyřech nejvyšších vrcholech skandinávských zemí inspiruje další cestovatele k podobným tůrám v uceleném rámci. Velice zajímavé by jistě také mohlo být provedení všech uvedených výstupů v zimě.
Gerhard Streubel
TJ CONDOR PRAHA