Drobné terénní památky nedílná součást kulturní krajiny, jejich ochrana a výzkum - věc veřejná
Česká krajina je poměrně bohatá na výskyt různých druhů drobných terénních památek. Jde o dědictví, které jsme převzali od svých předků. Nejčastěji se setkáváme s drobnými sakrálními památkami, jako jsou kapličky, boží muka, polní kříže, sochy světců a podobně. Do skupiny drobných terénních památek řadíme i kamenné (smírčí) kříže, ostatní sochy, mezníky, staré ukazatele cest, kamenné stély, pranýře a další. Při setkání s těmito výtvory lidských rukou vyvstane mnoho otázek: kdo, kdy a proč je postavil a jaké uplatnění mají v naší době. Není ambicí tohoto příspěvku podchytit všechny souvislosti, předkládám pouze stručný výtah o nezdolném zájmu ušlechtilých lidí, tak jak jsem ho na své cestě amatérské ochrany a výzkumu drobných terénních památek zachytil a chci také uctít památku těch, kteří se věnovali tomuto tématu před námi a poděkovat těm, kteří se mu věnují dnes.
Drobné terénní památky jsou přirozeným odrazem života člověka ve krajině, která mu dává obživu a které si proto váží. Prvotním záměrem zřizovatelů nebylo zaplnit terén památkami, ale tyto objekty jim pomáhaly. Duchovní pomoc jim poskytovaly kapličky, boží muka a křížky a v hlubší minulosti i vztyčené kameny. Otázky viny a trestu pomáhaly našim předkům řešit, kamenné (smírčí) kříže, ale i pranýře. V oblasti majetkových vztahů pomáhaly mezníky. Dopravní situace řešily milníky a staré ukazatele cest. Zejména drobné sakrální památky se staly památkami téměř okamžitě, naopak mezníky, milníky a staré ukazatele se jimi staly až po určité době, když byly nahrazeny novějšími prostředky. Pokud zůstaneme u nejširší skupiny drobných sakrálních památek můžeme obecně konstatovat, že naši předci se chtěli budováním těchto objektů vyznat ze své víry a připomenout potomkům určitý okamžik, který se jim v té době zdál podstatný a hodný zaznamenání.
Drobné sakrální památky se v naší krajině objevují od nepaměti, již na středověkých kresbách, nebo renesančních vedutách je možné vidět v zobrazované krajině různé křížky a kapličky. Mnoho starších objektů zaniklo, ale zároveň bylo mnoho nových vystavěno, či nahrazeno. V druhé polovině 20. století v důsledku velkých společenských změn ustal přirozený rozvoj této aktivity a docházelo k jejich devastaci a mizení z krajiny. Právě úbytek těchto objektů a nenahrazování jejich duchovní úlohy vedla a vede některé citlivější osoby k hlubšímu zájmu o tyto objekty. Předem je nutné říci, že až do dnešních dnů se drobné sakrální objekty nestaly středem cíleného bádání, ale zpravidla byly a jsou součástí šířích badatelských zájmů. Odlišně se projevoval zájem o méně zastoupené druhy drobných terénních památek. Jejich relativně menší rozsah a metodická jednota umožňuje badatelům se více specializovat. Asi největší ”štěstí” mají v tomto ohledu kamenné (smírčí) kříže.
První zachycené projevy romantického badatelského zájmu o drobné terénní památky se objevují v literatuře před polovinou 19. století. Například Karel Hynek Mácha si ve třicátých letech 19. století do svého deníku nakreslil mimo jiné i kamenný kříž u Nové Paky a zachycoval k podobným objektům lidové pověsti. Rovněž Jan Beckovský v roce 1830 zachycuje ve svém díle ”Poselkyně starých příběhů českých” pověsti o nich a v roce 1843 Matěj Mikšíček vydává ”Sbírku pověstí moravských a slezských”, kde jsou drobné terénní památky také jejich součástí. V této době stále vznikají nové objekty zejména drobné sakrální památky. Příkladem může být železný křížek na kamenném podstavci z roku 1868 v Praze na Chodově, který vystavěli sedláci z náhrad za válečné škody roku 1866.
Další významnější vlna zájmu o tyto objekty probíhá v poslední třetině 19. století. Vzniká mnoho aktivit nadšených zájemců soustředěných do vznikajících muzeí, vlastivědných a okrašlovacích spolků. Zájem o památky pronikal do všech vrstev společnosti. Vznikají první snahy o spojování těchto spontánních aktivit. Je například ustavena Společnost přátel starožitností a také Klub českých turistů považuje památky za přirozenou součást svého programu. Všechny tyto aktivity se navenek projevují ve vydávání vlastivědných časopisů s celostátním rozsahem. Vzniká Český lid, Zeitung für Österreichische Volkskunde, Časopis Klubu českých turistů a další. Za všechny nadšence této doby jmenujme Jindřicha Šimona Baara a Jana Erazima Vocela. Původ drobných terénních památek byl lákavým tématem pro zvídavost vlastivědných nadšenců, historiky umění však vzrušoval pouze vynímečně u významnějších objektů. Vzhledem k povaze a rozptýlenosti těchto památek je tomu tak v podstatě dodnes. Tento obecný zájem o památky, tehdy nazývané též starožitnosti, si vynutil i podchycení na centrální státní úrovni. Za zakladatele organizované památkové péče z přelomu století je považován vídeňský profesor Max Dvořák. Tato oblast spadala do péče rakouského Ministerstva kultury a vyučování, při kterém byla zřízena Centrální komise, tím dostal rozptýlený badatelský zájem svoji organizační základnu. Komise vydává pravidelné zprávy a objevují se zde i popisy drobných terénních památek. Na přelomu století bylo rovněž zahájeno rozsáhlé dílo ”Soupis památek uměleckých a historických v Království Českém od pravěku do počátku 19. století” podle jednotlivých politických okresů. Vydavatelem byla: Archeologická komise při České akademii Císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění za řízení svého předsedy Josefa Hlávky. Celé dílo bylo zaměřeno velice široce a tak se mezi sepsanými objekty často objevují i drobné terénní památky. Díky svému rozsahu postupovaly práce pomalu, a proto byla část soupisů dokončena až po I. světové válce.
Tato válka byla pro vlastivědné bádání velkou ranou. Mnoho skvělých mužů v ní padlo a nemohli tak dokončit svoje dílo. Za všechny jmenujme mladého vlastivědného nadšence Ferdinanda Pakostu z Pacova. Právě odkaz těchto umlčených mladých nadějí je pro nás výzvou k tomu, abychom vždy všemožně a co nejdříve podporovali zájem mladých badatelů, aby ten vzácný plamínek nikdy neuhasl. I. světová válka přinesla také nové státní uspořádání. V této souvislosti jsou bohužel ničeny i některé památky, kterým byla přisouzena role spoluviníků historických křivd. Mizí tak mariánské sloupy, sochy císařů, sochy vojevůdců a podobně. Většina drobných terénních památek však zůstala nedotčena.
Přes všechny zmatky a překážky se lidé znovu vrací ke svým zájmům, mezi nimi opět vlastivědní badatelé a ochránci drobných terénních památek. Podařilo se v podstatě plynule navázat na předválečné tradice a formy práce. Do práce se zapojují nové generace nadšenců. Nedokončené soupisné dílo pokračuje pod novým názvem a pod novými křídly, jako ”Soupisy památek historických a uměleckých v republice Československé”, vydávané Archeologickou komisí při České akademii věd a umění a Německou společností věd a umění pro republiku Československou. Opět se na stránkách nových dílů objevují i drobné terénní památky. Přestože, tyto soupisy obsahují i nepřesnosti, je toto velkolepé dílo odrazem široké spontánní aktivity mnoha lidí pro naši vlastivědu. Například detailní popis zvonů se stal významným historickým pramenem, jelikož většina popisovaných zvonů byla rekvírována pro válečné účely. Po celou dobu První republiky pokračoval intenzivní zájem badatelů o drobné terénní památky. Muzea a badatelské společnosti vydávají své sborníky, vychází i široká paleta vlastivědných časopisů. Zájem o tyto památky je dále nedílnou náplní činnosti Klubu českých turistů. Stát organizuje profesionální památkovou péči, zaměřenou spíše na větší objekty. V této době však většina drobných terénních památek stále slouží svému původnímu účelu, jedná se zejména o drobné sakrální památky. U mnoha křížů, křížků a kapliček se zastavují poutníci při procesích, každý objekt má v té době zpravidla svého majitele, který své vlastnictví chápe jako službu druhým a se svojí rodinou o tento objekt pečuje. Stejně jako lidé pečovali o svá obydlí pečovali i o tyto památky, které byly běžnou součásti jejich života. Výsledkem této péče je, že většina objektů je udržovaných a jsou ozdobou naší krajiny. I tehdy však byly některé objekty ničeny (místní hašteření), ale šlo jen o velice malé procento z celkového počtu. Stále ještě vznikají nové objekty. Praktický přistup našich předků k těmto objektům potvrzují zprávy, že na příklad sousoší Olivětínské hory se stalo splátkou za dluh mezi hospodáři a věřitel si ho potom přemístil na své pozemky (Vernéřovice). Tyto památky tedy měly pro naše předky i reálnou peněžní hodnotu. Rázný konec těmto relativně bezproblémovým časům přinesl rozpad republiky a II. světová válka. Opět odcházejí muži do války, opět je výrazně omezen společenský život. Nastupuje doba strachu a hrůzy. Drobné památky v krajině připomínají lepší časy. I v této temné době se však objevují určité jiskřičky naděje. Klub českých turistů ze všech sil udržuje památkovou hlídku ve svém časopise. V roce 1940 stačí ještě Walter von Dreyhausen vydat svůj soupis kamenných křížů v Čechách. Mnoho nadšenců pro ochranu a výzkum drobných terénních památek opět padlo na bojištích nebo v týlu. Příkladem za všechny je umučený Franz Weiss z Broumova.
Další ranou pro badání, ale i samotnou existenci těchto památek byly následné rozsáhlé společenské změny poválečných let. Je to doba velkých přesunů obyvatel. Nové generace již zpravidla nebyly vedeny k úctě ke starým památným místům. Kulturní krajina se postupně přeměnila na výrobní prostředek, který měl za úkol uspokojit stále rostoucí požadavky. Z krajiny mizí celé vesnice (pohraniční pásmo, vojenské újezdy, pozemní doly, přehrady atd.) V této době podle mého názoru došlo k nejcitelnějším a nenahraditelným ztrátám. Obce i města se rozrůstají, menší políčka se sdružují do větších, aby mohla být lépe využita výkonná technika. Koho by zajímal křížek u cesty? Někde jsou drobné sakrální objekty cíleně ničeny (křížová cesta u Křinic). Z krajiny se postupně vytrácí člověk hospodář, ale začíná se do ní vracet jako rekreant, často v masové formě. Ztráta jednoho křížku pro celkového ducha krajiny nic neznamenala, ale jak docházelo ke ztrátě většího počtu (kolik je obtížné říci), stávala se naše krajina chudší a společnost ztratila část svých kořenů.
Je přirozené, že tyto negativní zásahy do krajiny a společnosti i neúcta k drobným terénním památkám vyvolaly u některých lidí pozitivní reakce. Tito lidé se jim začali více věnovat a nezávisle na sobě v různých koutech naší země šli za hlasem svého srdce. Těžko lze hovořit o nějakém jednotném postupu či trendu, zájmy a výsledky jsou zpravidla velice individuální. První jsou samozřejmě ti, kteří si k těmto objektům uchovali osobní vztah a jejichž rodiny od nepaměti o ”svůj” objekt pečují. Je vždy příjemné navštívit Slovensko, kde na daleko více místech zůstal zachován původní význam drobné sakrální památky i péče o ní. Procházka po hřebeni Javorníků je nepřetržitou šňůrou stále udržovaných kapliček a křížů i když na “Kopanicích” žije jen zlomek původních obyvatel. V Čechách se tento přímý vztah udržel spíše v menších obcích. Stranou samozřejmě nezůstávají ani někteří pracovníci Státní památkové péče a muzeí. I oni zpravidla nad rámec svých profesionálních povinností věnují volný čas těmto objektům, zejména po stránce publikační. Příkladem za všechny jsou pánové Karel Sklenář a Jaroslav Herout. Jejich publikační činnost byla vyvíjena zpravidla v odborných časopisech obtížně přístupných široké veřejnosti.
Další, nejširší skupinou jsou lidé s citlivým vnímáním ducha krajiny, pro které je ochrana a výzkum těchto památek koníčkem. Pracují zpravidla v blízkém okolí svého bydliště. Přestože společenské klima těmto aktivitám příliš nepřeje, nedají se nijak zastavit. Mnoho amatérských badatelů věnuje vlastivědě a v ní ukrytému bádaní a ochraně drobných terénních památek veškerý volný čas. Příkladem za všechny je pan Alexander Skalický st. z Náchoda. Pod ochrannými křídly Muzea Hlavního města Prahy přežívá Společnost přátel starožitností, kde jsou sdruženi profesionálové i amatéři. Své stálé místo mají drobné terénní památky i na stránkách časopisu Turista i když ne již tak významné. Badatelský zájem se odráží zejména v regionální literatuře vlastivědného charakteru, která nepravidelně vychází. Jsou to sborníky muzeí, nebo publikace vydávané k výročím obcí. Zpravidla v nich lze nalézt i zmínky o drobných terénních památkách. Tím jak postupně dochází k uvědomění si potřeby ochrany přírody, která spadala pod CHKO a národní parky, nachází drobné terénní památky své místo i v jejich publikacích, jako byl například časopis Krkonoše. Objevují se i rozsáhlejší vlastivědné publikace, kde mají drobné terénní památky své pevné místo. Například pan Miloslav Nevrlý ve své knížce o Jizerských horách podává příběhy k mnoha místním památníčkům. Osmdesátá léta přináší vzájemné vyhledávání těchto nadšenců. V této době v Aši vzniká Společnost na ochranu a výzkum kamenných křížů, která eviduje cca 2000 objektů v celé ČR. Pomalu zjišťujeme, že již nikdo ochraně a bádání vlastně nebrání. Některé kříže jsou znovu vztyčeny. Stále se zvětšující počet článků o drobných terénních památkách ve všech možných tiskovinách té doby to jen potvrzoval a ukazoval, že se společnost osvobozuje od zatuchlých dogmat. Na stránkách Technického magazínu a časopisu Památky a příroda například probíhá polemika mezi Milanem Špůrkem a Karlem Sklenářem o českých ”menhirech”.
Nový impuls ochranářskému a badatelskému úsilí dávají společenské změny 90 let. Znovu nabytá svoboda umožňuje lidem se bez zbytečných překážek věnovat svým zájmům, zcela přirozeně roste zájem i o místní vlastivědu. Počet badatelů se značně rozšiřuje a snaží se spolu navázat kontakty. Pro všechny bylo příjemným překvapením, když jsme zjistili, že jsme v tom dříve nebyli sami a kolik nových tváří se v této oblasti objevuje. Najednou se dozvídáme o dokumentaci božích muk spolu s pověstmi o nich v okolí Volar, provedené výpravčím Romanem Kozákem. V Hořicích nalézáme nadšeného turistu Milana Poláka, který vede své cesty cíleně krajinou právě okolo drobných terénních památek. Radko Šarič s přáteli publikuje o vztyčených kamenech v Čechách. Vychází nové knížky s příběhy o drobných terénních památkách. Aktivizuje se činnost některých muzeí. Církve se vrací ke svým tradičním obřadům, procesí se opět zastavují u opravených nebo opět vztyčených křížů a soch (Křinické procesí v květnu 2000). Další badatelé zakládají Nezávislou památkovou unii, která vydává časopis Dědictví koruny české s informacemi o různých vlastivědných aktivitách. Oživují se také staré kluby, například Klub Augusta Sedláčka v Plzni, pořádající konference Dějin staveb. Mnoho obcí se osamostatňuje, nebo si připomíná svoji historii. Vydávají své informační tiskoviny, nebo publikace o jejich historii i na jejich stránkách mají drobné terénní památky své stálé místo. Zájem o drobné terénní památky není jen záležitostí venkova, ale probíhá i v našich městech. Na Jižním Městě v Praze například Jiří Bartoň vytrvale dokumentuje tyto památky minulosti mezi paneláky. Objevují se specializované publikace. Ašská společnost pro výzkum a ochranu kamenných křížů vydává dosud nejrozsáhlejší soupis kamenných křížů u nás. Po vydání této knihy nás čtenáři informovali o více jak 200 dalších kamenných křížích a chystáme proto nové vydání. Vzniká rovněž široká aktivita k podpoře ochrany těchto památek. Za všechny uvádím Nadaci OF, která každoročně věnuje prostředky projektům zaměřeným na jejich ochranu. Přes všechny tyto pozitivní jevy existují i určité problémy. Celkové uvolnění společnosti zvýraznilo i problém s ochranou drobných terénních památek. Některé zločinecké bandy se soustřeďují na jejich krádeže a prodej do zahraničí. Dalšími problémy jsou lhostejnost a nepochopení širší veřejnosti a určitá řevnivost mezi jednotlivými badateli, která občas blokuje posun vpřed. Vznikají také potíže při ochraně autorských práv k publikacím a podobně.
Ani tyto problémy však nemohou nadšence se srdcem na pravém místě zastavit. Právě díky krádežím, se stále více ukazují aktuální soupisy a pečlivá dokumentace těchto památek, alespoň na obecní úrovni. Stává se, že po krádeži takového objetu chybí Policii přímý důkaz o tom, jak památka vypadala o komu patřila. Právě díky centrální evidenci kamenných křížů se nám podařilo za pomoci české a německé Policie vrátit některé ukradené objekty zpět na své místo. V mnoha obcích si, již tuto potřebu uvědomují a v rámci vzniku vesnických památkových zón a podobných aktivit k soupisům dochází. Lze je využít i pro propagaci místní turistiky, jako například v rakouském Klafferu. Ještě lepší než soupisy, je přirozený návrat těchto památek do obecného povědomí, jako užitečné a potřebné součásti našeho života.
Po shrnutí uvedených poznatků můžeme říci, že práce v oblasti drobných terénních památek má v dnešní době dvě základní roviny: První se snaží, aby byla dlouhodobě zachována fyzická existence těchto památek. Druhá se snaží, aby se co nejvíce uplatnila jejich vypovídací schopnost, to znamená, aby poselství které nesou mohlo být předáno dalším pokolením. Soupisy a bádání probíhá také proto, aby toto poselství dříve nebo později vydaly. Drobné terénní památky nám pomáhají řešit otázku kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.
Typické pro dnešní překotnou dobu jsou i snahy udržet z jakéhosi sentimentu či pohodlnosti maximum péče o drobné terénní památky za každou cenu pod ochrannými křídly státu. V žádném případě nechci zpochybňovat nepopiratelnou úlohu státu při ochraně památek, ale přeceňovaní jejího vlivu na úkor osobní iniciativy nadšenců není na místě. Tyto drobné terénní památky vznikaly, stejně jako vlastivědné bádaní o nich na základě konkrétní akce a zájmu veřejnosti určitého místa, obce, spolku, nadace a podobně. Individuální zájem amatérských badatelů překonal i období totálního státního dirigismu, který zapříčinil pohasínání spontánních aktivit veřejnosti, Tento neblahý trend je nutné zastavit a opět postupně obecný zájem obnovovat. Nalezení vhodné rovnováhy a nových forem spolupráce je cíl o který podle mého názoru mají všechny zúčastněné strany nyní usilovat.
Michal Streubel
5.12.2000
Autor je amatérským vlastivědným badatelem, je řádným členem Společnosti přátel starožitností, Společnosti pro ochranu a výzkum kamenných křížů, Regionálního klubu SPHV Prahy 11, vlastivědně-turistického klubu TJ CONDOR Praha, Zemské stavovské rodové unie a podporovatelem volného sdružení aktivit ”Cesty ke kořenům a ke světlu”.
Použité prameny a publikace:
Kamenné kříže Čech a Moravy, Argo 1997
Badatelský archiv autora
(článek byl uveřejněn ve sborníku vydaném u příležitosti konfence "Tvář naší země - krajina domova" konané ve dnech 21.2-23.2. 2001 na Pražském hradě a v Průhonicích. Příspěvek byl zveřejněn ve svazku č. 6, verze před gramatickou korekturou)