70 let sboru českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi
V roce 1930 se Uhříněves stala samostatným farním obvodem, měla k tomu všechny předpoklady: svůj chrám, faru, své staršovstvo, Nedělní školu a Sdružení mládeže. Osamostatnění zdejšího sboru je spojeno se jménem vikáře Jiřího Petříka, který zde působil jako farář od roku 1930 do roku 1967. Při osamostatnění sboru měla zdejší farnost 1080 duší z 52 obcí a osad. V roce 2000 uplynulo od této události 70 let.
Kořeny českobratrské církve jsou zde však daleko hlubší. Obyvatelé z okolí Uhříněvsi se v roce 1782 významně podíleli na ustavení samostatného sboru českých evangelíků agspurskkého vyznání (luteránů) z Prahy a okolí. Žádost byla podána na Gubernium 7.11.1782, kterým byla schválena již 13.11 téhož roku. Toleranční patent císaře Josefa II. stanovil jako podmínku pro zřízení samostatného sboru minimální počet 100 rodin. Získání takového počtu bylo po více jak stopadesátiletém decimování evangelické menšiny protireformačním tlakem velice obtížené. Nakonec bylo v žádosti uvedeno 106 rodin a tak byla splněna podmínka patentu. Tohoto počtu se podařilo dosáhnout jen díky tomu, že se k této žádosti připojilo i 7 rodin o kterých se badatelé domnívají, že patřili původně k německému vojenskému sboru vzniklému v červenci 1782. Šlo zřejmě o jakousi výpomoc, jelikož u těchto 7 rodin není uvedena výše ročního příspěvku a jejich jména se již nikdy neobjevují ani v dalších seznamech, ani účtech, ani matrikách českého sboru. Sbor tety vlastně vznik jen ”tak-tak”. Uvedená žádost a seznam byly sepisovány v Praze v domě U černé růže, který patřil Janovi Josefovi Wirchovi známému staviteli, který byl například autorem přestavby Arcibiskupského paláce na Hradčanech (1764-65). J.J. Wirch je také na listinách sepsaných notářem Fridrichem Bielerem německým evangelíkem podepsán na prvním místě, mezi dalšími sedmi podepsanými je také podpis mlynáře Josefa Vrány z Pitkovic. Podle badatelů byl Josef Vrána, který se ke sboru přihlásil s celou rodinou, tajný předtoleranční evangelík, který nepochybně působil ve svém okolí ve prospěch evagelické církve. Byl tedy pojítkem s reformačními církvemi 15. a 16. století, jejichž víru si tajně předávali z pokolení na pokolení, můžeme uvažovat o 5 generacích tajných evangelíků. Že jich úsilí a pevná víra nebyla marná dokazuje fakt, že z 99 rodin o 290 duších (bez 7 formálních rodin) českého evangelického sboru v Praze bylo 24 rodin (75 osob) z Uhříněvsi a blízkého okolí, tento okrsek dodal sboru více jak čtvrtinu členů. Z Benice 7 rodin (27 osob), z Kuří 5 rodin (19 osob), z Pitkovic 6 rodin (15 osob), z Uhříněvsi 1 rodina, ze dvora Netluky 1 rodina, z Lipany 2 rodiny, z Nupak 1 rodina a z Herinku 1 rodina. Vzdáleně ještě můžeme uvažovat o 4 rodinách v Hostivaři a 2 v Jirnech, sporné je lokalizovaní Hájů se 2 rodinami. Velikost a významnost evangelického okrsku v okolí Uhříněvsi potrhuje to, že v samotné Praze se ke sboru přihlásilo pouze 15 rodin (36 osob), dále 15 rodin (59 osob) z okolí Kralup nad Vltavou, 15 rodin z okolí Dejvice, Podbaby a Troje. Zbytek je převážně široce roztroušen po obcích jihozápadně od Prahy směrem k Berounu (22 rodin).
Roztroušenost členů pražského českého evangelického sboru a jejich omezené finační možnosti (pocházeli zpravidla z méně majetných vrstev společnosti) způsobili, že děti evangelíků byly nadále odkázány na vyučování náboženství svými rodiči. Bohoslužby byly konány v modlitebně vojenského sboru v Morzinském paláci. Pro malý civilní sbor bylo obtížné platit svého pastora Matěje Markovice z Uher, ale třeba jen pořídit kalich k obřadům. Vlastní škola a pocestný povoz pro zajíždění mezi vzdálené farníky byla nesplnitelná přání prvního pastora. Skutečností roku 1782 je také to, že ve velkém množství se k evangelické víře přihlásili pouze muži a jejich rodiny zůstali nadále katolické, šlo o jeden z důsledků neurvalého protireformačního tlaku. Přesto že se doba zdála navenek tolerantní k jiným formám vyznání od posledního tažení proti zakázaným knihám v Praze uplynulo pouze 11 let a ještě v ”tolerantním” roce 1782 je v listopadu zaznamenána výtržnost zfanatizovaného davu na pohřbu příbuzné stavitele Wircha na hřbitově u sv. Jindřicha na Novém Městě, kde muselo zasáhnout vojsko.
Možná právě osamocené položení Uhříněveského evangelického okrsku mezi centry v Praze a Kolíně spolu a popsané problémy, byly příčinou toho, že v Uhříněvsi a okolí před 1. světovou válkou bylo jen okolo 50 evangelických duší, což je méně než v roce 1782. Na druhou stranu je nutné vidě, že přes všechny komplikace byla evangelická víra v oblasti pevně zakořeněna a že místní měli kontakty s evangelíky z jiných oblastí udržované také příbuzenskými vztahy. Patrná je i určitá snaha o doplňování tohoto okrsku evangelíky z jiných oblastí, příkladem za všechny může být přestěhování selského rodu Krbců z Litně do Čestlic. Dokladem trvalé přítomnosti evangelické komunity v okolí Uhříněvsi je dodnes fungující toleranční hřbitov v Benicíh. Evangelická obec z okolí Uhříněvsi se začala výrazně rozbíjet až v době velkého přestupového hnutí v letech 1921-1923, kdy správa kazatelské stanice přešla ze škvorecké fary na faru sv. Klimenta v Praze v dobách faráře DR. Fr. Bednáře, pozdějšího profesora Husovy fakulty. V roce 1924 byla v Uhříněvsi postavena modlitebna a v roce 1926 pořízen byt pro faráře. V letech 1927 až 1928 zde působil farář Josef Dobiáš.
Kořeny evangelické víry jsou v okolí Uhříněvsi pevně zapuštěny a zdejší sbor je jednou z mnoha ratolestí víry, která se přes všechny nepříznivé okolnosti dále zdárně rozvíjí a její historie je příkladem pro dnešní generaci.
Michal Streubel
(článek byl uveřejněn v Uhříněveském zpravodaji 1/2001, verze před gramatickou korekturou)
pod čarou:
Od roku 1928 do roku 1930 zůstala fara neobsazena. Po roce 1930 byly rovněž zřízeny kazatelsko stanice v Říčanech a ve Stránčicích.
Popis novější historie sboru od roku 1930 by si jistě zasloužil samostatný příspěvek, ke kterému však nemám dostatek informací.